Prodej dříví z těžby státních lesů: Existuje dobré řešení?

Českomoravská komoditní burza Kladno (ČMKBK) přišla v červenci s koncepčním dokumentem určeným „hlavním hráčům“ na trhu dříví. Vychází z podrobné analýzy českého trhu, charakterizuje zájmy producentů, těžařů a zpracovatelů, pojmenovává problémy a nabízí nástroje pro jejich řešení. Materiál chce být inspirativní i pro veřejnou správu rozhodující o dalším směřování státních lesů.
V souvislosti s tímto dokumentem jsme předsedovi burzovní komory ČMKBK ing. Pavlu Štorkánovi položili několik otázek.

Management toku dříví

– Pane předsedo, jakých subjektů a podílu produkce se váš koncepční dokument týká?
Zaměřujeme se primárně na těžbu státních lesů, tedy subjektů, které státní lesy spravují. Největším správcem a producentem dříví jsou zde Lesy České republiky (Lesy ČR), jejichž podíl na celkové výměře lesů v ČR je vyšší než padesát procent. Postavení Lesů ČR je tímto v porovnání s jinými správci státních lesů v Evropě mimořádné.

– Co z tohoto majoritního podílu Lesů ČR plyne pro management toku dříví? Jak to ovlivňuje trh?
Při majoritě tohoto rozsahu roste váha každého dílčího kroku při umísťování produkce státních lesů na trh. Problém je navíc zesilován skutečností, že množství zpracovatelských kapacit u nás dlouhodobě zřejmě přesahuje těžební možnosti ČR. A to i přesto, že výše těžeb postupně narůstá. Zatímco v roce 2000 se u nás vytěžilo cca 14,5 mil. m³, v roce 2005 už plných 15,5 mil. m³. Očekává se další pozvolný nárůst těžeb až na 16 – 17 mil. m³ ročně, zástupci dřevozpracujícího průmyslu však navrhují zásadní zvýšení těžeb. Jak velký to je ve skutečnosti problém, se ukáže, uvědomíme-li si, že l esnický a dřevařský sektor a sektory na ně navazující reprezentují odvětví s cca 6procentním podílem na tvorbě HDP České republiky. To už je argument pro formulaci speciální, lesnické politiky státu pro státní lesy.

– Nevzniká ale současně se vstupem státu do procesu řešení i prostor k prosazování skupinových zájmů? Myslím tím možnou praxi, kdy různé skupiny investorů, sdružení a svazy lobbují a snaží se pro sebe vyjednat výjimky. A pokud tento prostor vzniká, nemohou být některé z těchto zájmů oprávněné?
Příčinný vztah ve vaší otázce bych obrátil. Právě proto, že existují protichůdné zájmy nejrůznějších orgánů, organizací a skupin, je potřebné formulovat státní politiku pro oblast lesnictví. Právě tyto protichůdné zájmy jsou při neexistenci koncepce příčinou stávající situace. Jednotliví hráči totiž bojují o výhody zapracované přímo do strategie prodeje dříví ze „státního lesa“, protože jakákoli změna stavu může mít na ně přímé ekonomické dopady. Tedy receptem je přijetí koncepčního řešení, které by ale nezvýhodňovalo „více potřebné“ na úkor „méně potřebných“, ale bylo pokud možno bez výjimek a rovné pro všechny.
Na otázku oprávněnosti zájmů musím odpovědět protiotázkou: Kdo dokáže objektivně posoudit, které zájmy jsou při převisu těžebních a zpracovatelských kapacit nad produkcí více oprávněné?

Působení tržních principů

– Bylo by podle Vás tedy správné nechat volně působit tržní principy a nijak do trhu s dřívím nezasahovat?
Na tomto místě je třeba rozvést základní charakteristiku volného a otevřeného trhu s dřívím. Stejně jako na jiných trzích, střetávají se na tomto trhu objektivní, ekonomicky oprávněné a často protichůdné zájmy. Své zájmy tu hájí správci lesů státních, obecních, majitelé lesů soukromých, těžařské společnosti, velcí zpracovatelé označovaní jako strategičtí odběratelé a zpracovatelé střední a malí označovaní často jako regionální. Nepopiratelně zde platí, že vlastník lesa bude mít vždy zájem zhodnotit dřevní surovinu co nejlépe, zpracovatel bude chtít koupit dřevo co nejlevněji, velcí zpracovatelé budou hájit svoji pozici vlastním strategickým významem z hlediska zahraničních investic, obchodní bilance ČR a zaměstnaností, stejný argument zaměstnanosti jistě použijí i zpracovatelé regionální. Z pohledu které skupiny byste chtěli definovat priority? Jedinou skutečnou prioritou tu může být zřetel jdoucí za tyto zájmy, a tím je obnova lesa.

– Myslíte, že na zájmu obnovy lesa lze postavit celou státní politiku pro tento sektor?
Hledání receptu má nejméně dvě úrovně. Na úrovni státu je to hledání dlouhodobě stabilní lesnické koncepce nezávislé na momentální politické situaci. Na úrovni Lesů ČR to musí být jasný podnikatelský koncept. Na obou úrovních je podstatné, aby stát bral v úvahu udržitelné hospodaření v lesích i ekonomické výnosy státních lesů. Příjmy z jejich produkce jsou totiž nejvýznamnějším zdrojem pro zajišťování mimoprodukčních funkcí a udržování ekologických hodnot. Podstatné však také je, aby ekonomické zájmy Lesů ČR, tedy největšího producenta, nedeformovaly český trh.

– Co dalšího by mělo být zahrnuto do veřejného zájmu? Teď mám na mysli třeba otázku regionálních odběratelů. Někteří tvrdí, že na otevřeném trhu jsou ceny dříví takové, že na ně mnohdy nedosáhnou…
Pro regionální zpracovatele je především důležité, aby surovina v jejich okolí byla dostupná. Nejhorší situací pro ně je, jestliže v jejich nejbližším okolí probíhá těžba, ale dříví je odváženo, aniž by oni měli možnost ho nakoupit na transparentním veřejném trhu. A za druhé, podle názoru malých a středních firem samých jsou často v bilaterálních obchodech k cenám přidávány takové technické a obchodní podmínky, že regionální pily platí za surovinu více než velkopily.

Rovné vztahy mezi účastníky trhu

– Můžete tedy popsat východisko ze situace, kdy na českém trhu není v dlouhodovém horizontu dostatek dříví?
Klíčovým prvkem je způsob a forma prodeje dříví z těžby Lesů ČR. Neomezené množství suroviny pro všechny zajistit nelze, umožněme tedy alespoň rovné podmínky na volném trhu, kde se bude obchodovat transparentním způsobem.
Uplatnění tržních mechanismů umožní dojít k objektivní ceně. Při nedostatku dříví a jedné aktuální ceně bude mít každý stejnou šanci vysoutěžit si ho jednoduše tím, že dá lepší cenu. Ve chvíli, kdy bude dříví přebytek, pak tahá za delší konec kupující a cena jde dolů. Zásadní na tom je, že tato objektivní cena je stejnou startovací linií pro všechny. Konkurenti na trhu mohou své postavení vylepšit jiným způsobem, třeba důrazem na efektivitu, úsporami, inovacemi… Ne ale tím, že pro někoho budou existovat garantované dodávky a platit jiné ceny…

– Mohl byste tyto tržní principy dále konkretizovat? Jak si představit fungování takového otevřeného trhu s dřívím v českých podmínkách?
Nabízí se možnost, že by prakticky celá těžba státních lesů byla zpracovatelům k dispozici na Dřevařské burze. Tím by surovina byla jednoduše dostupná všem zpracovatelům, jak velkým, tak středním a malým, za tržně konstituovanou cenu. Jakákoli diskuse státu s případnými novými investory by pak nemusela být vedena v rovině zajištění konkrétního objemu dodávek pro novou investici (a omezení zajištěných dodávek stávajícím investorům), nebo v rovině odmítnutí této investice pro neschopnost zajistit surovinu. Byla by vedena v rovině garance státu, že dříví je k dispozici na otevřeném a transparentním trhu. Cena, za kterou je dříví nakupováno, už přece součástí garance být nemůže…

– Tato varianta znamená umístění většiny volné produkce dříví na organizovaném veřejném trhu. Je to opravdu jediné možné řešení?
Jsem si vědom, že tato varianta může být označena jako extrémní, ale myslím, že má svoji logiku a při seriózní diskusi by měla být brána v potaz. V každém případě pokud bych měl zodpovědět otázku, zda by to burza technicky a organizačně zvládla, pak bych musel konstatovat, že ano.
Ale i odhlédneme-li od této varianty, je jedinou možnou cestou nastavení transparentních, tržních principů, tedy rovných vztahů mezi účastníky trhu.
Neexistuje jiné systémové řešení v situaci, kdy dříví je v poměru ke zpracovatelským kapacitám nedostatek a kdy nelze objektivně říci, které skupinové zájmy jsou více oprávněné. Výběr obchodního partnera a stanovení ceny přece nemůže být výsledkem subjektivního rozhodování.

– Proč považujete burzu za optimální způsob umístění státního dříví na trh?
Burza je z povahy věci nejtransparentnější místo a způsob uskutečnění obchodních operací. Vyvinula se jako standardní ekonomický nástroj pro získání optimální tržní cenové hladiny produktu v místě a v čase. Závaznost obchodů zde uzavřených přispívá ke kultivaci trhu…
I výsledky, kterých už bylo na Dřevařské burze dosaženo (prodej cca 460 tisíc m3 dříví v roce 2006, více než 100 účastníků obchodování atd.), potvrzují opodstatněnost této formy obchodování. Stále více subjektů působících na trhu s dřívím chápe její přínosy. Pro prodávajícího i kupujícího je obchodování přes burzu jednoznačně nejtransparentnější při stanovování ceny. Cenu si totiž nedohodnou dvě obchodní oddělení mezi sebou, ale vyjde ze soutěže více subjektů na burzovním trhu. Kdykoli je někdo ochotný zaplatit více, ovlivní to i cenu. Kdykoli je někdo ochoten dodat dříví za méně, ovlivní to cenu také.

– Objevuje se ale tvrzení, že přílišné otevření trhu zvyšuje riziko odlivu dřevní hmoty do ciziny. Disponujete burza statistikami, jaký objem zobchodovaného dříví skončil za hranicemi?
Toto tvrzení lze označit jako mýtus.Dosavadní zkušenosti totiž ukazují, že na burze nakupují subjekty s daňovým domicilem v ČR, a to zejména zpracovatelé. Podle statistiky ČMKBK nakoupili zpracovatelé působící v ČR téměř 90 % z loňského objemu dříví zobchodovaného na burze.
– Jaký objem by podle Vašeho názoru mohl být v budoucnu obchodován prostřednictvím Dřevařské burzy?
Má-li burza indikovat cenu dříví a být objektivním cenovým vodítkem jak pro Lesy ČR, tak ostatní účastníky trhu, musí být likvidní. To je v podmínkách ČR podmíněno umístěním zásadního množství těžby státních lesů. Vzhledem k podílu státního sektoru na celkové výměře lesů i podílu dlouhodobějších kontraktů mezi odběrateli a dodavateli lze považovat za optimální objem obchodovaného dříví státní provenience 2 – 4 miliónů m³ ročně.

Převzato z Lesnické práce 8/2007